CZ EN

Život s koňmi

13.1.2010


Život s koňmi aneb rok na Ranči
Po 7 letech....


Obytný dům je dostavěn, každý den ráno po probuzení kontroluji pohledem z okna, zda jsou koně tam, kde mají být. Voda většinou teče - díky vyhřívaným napáječkám, i v největších mrazech. Při klidnějších zimních dnech sedím v teple u krbu a kochám se pohledem na spokojeně přežvykující kobylky. Na pastvinách už neběhá 8, ale v současné době 18 černých koní, pár haflingů a několik čétéček. Kam dohlédnu, rozprostírají se pastviny. Tak tomu se říká jeden splněný koňský sen.

Neznamená to však, že usínám na vavřínech. Pořád je co vylepšovat a zdokonalovat. A pak také přijdou dny, kdy si říkám, že se na chov koní vykašlu a půjdu dělat někam do kanceláře. To když mi ráno při rozednění zazvoní telefon a neznámý hlas oznamuje, že se nějací černí koně pasou na poli ve vedlejší vesnici a jestli náhodou nejsou moji. Jasně že jo, už se oblékám a vyrážím na „hon" .
Nebo také když mi nezbedný hřebec na začátku zimy prohání stádo březích kobylek po lese a já prosím myslivce, kteří se právě chystají na naháňku, aby mi nějakého koníčka nezastřelili. Přítel v tom spěchu dostane na náledí smyk a skončí v příkopu a díky němu a pár dalších myslivců - ti nás musí milovat;. Děti místo školy běhají se mnou po lese a hledají koně, které pak společnými silami zaháníme domů. Naštěstí jdou vcelku dobrovolně a rády. (mimochodem díky tomuto dobrodružství je z mého milovaného hřebečka valach.)
Dny kdy vítr fouká a bere vám seno z vidlí, do toho za krk stéká ledový déšť, ve výběhu se brodíte bahnem a jako na potvoru přestane fungovat elektrika.

A pak jsou tu dny jarní, plné očekávání, kdy se kobylky začínají hřebit. O půlnoci slídím po výběhu s baterkou a ráno vstávám s rozedněním a celá netrpělivá běžím, jestli už tam neběhá nový koníček. A co teprve, když se na mě usměje štěstí a stanu se svědkem chvíle, kdy se hříbátko dere na svět. Pomůžu mu poprvé se nadechnout a pak už jen tiše pozoruji jeho seznámení s maminkou, neohrabané zvedání na všechny 4 a první nesmělé krůčky směrem k vemínku. I tady už byly dny smutnější, když se hříbátko narodilo předčasně a umřelo mi v náručí, nebo když se narodilo mrtvé. Ale to je život a příroda a člověk se časem naučí to tak brát.

V létě celý Ranč ožije křikem dětí, které k nám přijíždí užít si kousek prázdnin s koňmi. Tehdy děkuji těm svým zlatíčkům za jejich trpělivost, s jakou nosí všechnu tu drobotinu – někdy jí mají větší než já.

Nejraději mám však podzim, kdy okolní lesy oblečou pestrobarevné roucho, mouchy přestávají létat, na vyjížďkách už nás nesužuje úporné vedro a hlavně zbývá více času na toulky po okolí.

Koníci pomalu mění letní kabát na zimní, a když se poštěstí, tak jako letos , vše nakonec přikryje bílá peřina. Nastává čas odpočinku. Dny se krátí a noci prodlužují. Je čas na rozjímání a bilancování. Nic se však nesmí přehánět a tak do nového roku procváláme závějemi,jen se nám za kopyty práší.

MILUJU ŽIVOT S KOŇMI A KONĚ JSOU MÝM ŽIVOTEM...